PŮVODNÍ PŘÍBĚH
OSTATNÍ TVORBA



Povídka I - část I
autor: M. Bláha


Už ani nevím, jak jsem se v tom zástupu objevil... V jedný z mnoha řad bez konce, co se sbíhaly k hlavní bráně ze všech stran. Lidi se k sobě chovali stejně jako vždycky. Jako když se předbíhali a cpali v metru, a by si mohli dřepnout na prdel. Jako když na magistrále zběsile předjížděl jeden druhýho, aby dojel na příští světla o dvě vteřiny dřív. Přitom, co z toho? Máš z toho něco? Hovno! Hovno, Mayere, hovno máš!

Zástup se pomalu ale přece sunul kupředu podél drátěnýho plotu, kterej si svůj zelenej nátěr už dávno ani nepamatoval. Jediný, co na něm bylo nový, byl ostnatej drát a cedulky s varováním: "Pozor! Vysoké napětí!". Jo, kdyby probíjel i tenkrát, když jsem ho přelejzal po předčasným odchodu ze školní slavnosti, tak bych si pravděpodobně ušetřil přinejmenším jedny roztrhnutý kalhoty. No, dneska bych přes něj radši nelez. Jeden chlapík asi o deset lidí vpředu se ho omylem dotknul a museli ho křísit. Neměl si brát tak velkej kufr. V tom vedru se jednomu udělá blbě i bez tahání těžkýho zavazadla. Jo, kdyby všichni ty aktivisti, co hrozil dobou ledovou tušili, že v lednu bude 40 stupňů ve stínu, asi by klidně dál jezdili trabantama. Trouba přede mnou se chtěl opřít a na chvíli si ulevit a zapomněl, že plot, o kterej se chystal opřít, tam není jen tak. Že má udržet ty davy nervních lidí venku. Já jsem toho s sebou moc neměl. Všechno, bez čeho se fakt neobejdu, se mi s přehledem vejde do kapsáčů a na pásek. Mám totak radši. Člověk je volnější a pohyblivější. Krom toho váhovej limit, se kterým se smělo na palubu byl nekompromisní po všech stránkách. Deset kilo věcí a ani prd navíc. Kdo byl na převážení těžší, přišel o celé zavazadlo. I tak se fronty pohybovaly opravdu hodně pozvolna. Natož, kdyby se ještě zdržovalo přebalováním věcí u vstupní brány. Najednou jsem si uvědomil, že široko daleko nebylo ani stopy po nějakým zvířeti. Všude jen samý lidi. Kam se to všechno podělo? Možná že všechny zvířata někam zalezly a čekaly až zdechnou. Jenom lidi furt někde voxidujou, i když už dávno přesluhujou.

Zrovna odstartovala další. Všechno okolo se třáslo jak při zemětřesení. Někomu se z toho dělalo šoufl. Sem tam se ozvalo zabrblání a plesknutí, jak někdo neudržel poslední jídlo, co do sebe nacpal, než se mu žaludek scvrknul strachy, že se z týhle planety nedostane živej.


Startovalo se asi po čtvrt hodinách. Hustá atmoška mezi lidma by se už ani krájet nedala. Přímo přede mnou stála dvojice. Kluk, holka. No, spíš chlápek a slečna. On měl na sobě hnědý kostkovaný kalhoty, z pod kterejch mu dole čouhaly fialový fusky, a zmačkaný propocený triko neurčitý barvy. V ruce svíral tašku. Začínal bejt uplně mimo. Furt se do svý holky navážel, což jí evidentně nedělalo moc dobře. Třásly se jí ruce a vůbec vypadala nějak divně. I když zevnějšek byl fakt dobrej. Elegantní hadry, který v tescu nekoupíš. Štíhlá postava. A vlasy... Fakt krásný, dlouhý vlasy. Trošku barbína, ale taková něžná... Žádná taková ta emancipovaná pipka s čím chytřejšíma kecama, tím prázdnější hlavou. Tahle ne. Tahle taková bejt nemohla. Nevim, o co mezi nima šlo, ale i kdybych to věděl, stejně bych nic neudělal. Pokaždý, když se do něčeho zapletu nebo se někoho zastanu, tak z toho mám nakonec průser akorát já sám. faktem je, že ten její týpek mi byl silně nesympatickej. Vlastně jsem si uvědomil, že čím víc je mi sympatická ona, tím míň snášim jeho.

Další start. Tentokrát jsem ani nepostřeh sirény, co před každym odletem kvílely jak šílený. Vždycky mi z toho zalehnou uši. No a jen co to přejde, to je nanovo. Lepší ale zalehlý uši, než meteorit v hlavě. Sice každej nesdílí ten samej názor, spousta lidí pryč nechce a zůstávaj tady. Hlavně starý lidi. Ty se na starý kolena nechtěj stěhovat ani z baráku do baráku. A teprve pak z planety na planetu. No tím líp pro mě a ostatní, co stojej v těch děsnejch frontách. Siréna dohulákala a jáma pod tryskama, naplněná dusíkem, co se při startu zapálí a explozí ulehčí odlepení modulu od země, se na vteřinu jakoby nafoukla. O setinu vteřiny na to už se modul sunul vzduchem směrem k nebi, ze kterýho se naopak směrem k zemi poměrně rychle sunuly meteority různý velikosti. Meteorologové se už dávno vyprdli na nějaký předpovídání místa a času - prostě to padalo všude a furt. Někdy míň a někdy víc. Stejně, když ses chtěl odsud dostat, tak ti nic jinýho nezbylo, než stát na jednom místě a čekat až na tě příde řada. Buď na jinej nebo na onen svět. Svym způsobem je taková beznaděj, nebo jestli chcete míň pesimisticky znějící slovo, oddanost osudu docela osvobozující. Si člověk uvědomí, že jsou ještě věci, který prostě neovlivní ani kdyby se na hlavu stavěl a ušima se při tom odrážel. To že budu jednou opouštět matičku zemi mě ale ani ve snu nenapadlo. I když během posledních pár let, kdy se lidem podařilo zničit všechnu přeživší vegetaci a nenapravitelně znečistit zbytky vody, byla jen otázka času, kdy přijde něco, co bude poslední ta kapka. No a přišly meteority. Ty, co sem lítaj teď, tak ještě nejsou tak hrozný. Když prolítnou atmosférou, tak na zem spadnou velký jak masová kulička vod číňana. Ale i taková masová kulička dokáže udělat solidní díru do hlavy. Horší bude, až se k zeměkouli dostane ten velkej, co se sune vesmírema tak nějak je furt blíž a blíž naší už takhle opotřebovaný planetce. Než se to ale stane, tak už bude 80% lidí pryč. Těch 20% to bude mít docela blbý.

"Bacha!" Teď už mi to fakt nedalo a musel jsem se do toho vložit... Chlápek přede mnou neustál otřesy země, který způsobil právě odlítající modul, a jak vrávoral a mával kolem sebe rukama, strčil do svý holky a ta měla volnym pádem namířeno na plot. Kdyby byl na jejím místě on, tak bych na to hodil bobek, ale nechtěl jsem aby se JÍ něco stalo. Na poslední chvilku jsem jí stačil strhnout k sobě. Akorát už jsem nestih vymyslet to, jak ustojim její pád spolu s třesoucí se zemí. Zkončili jsme jak široký tak dlouhý na zemi. Slečna to měla dobrý... Mezi ní a nepříjemně tvrdym betonem jsem byl já. Možná to bylo leknutím, nebo něčim jinym, každopádně slečna se držela docela křečovitě mýho krku a nevypadalo to, že by se ho chystala pustit. Lidi okolo, který si nestačili dřepnout, předváděli zvláštní tance, co připomínaly něco jako break dance líznutej epileptickym záchvatem. Jakmile otřesy odezněly, zvedli jsme se ze země a já se ohlíd po jejím chlápkovi. Čekal jsem, že začne něco řešit, ale jediný, co řešil, byl on sám. Když si mě nevšímal, tak já jeho taky ne. Slečna pomalu povolila sevření a jak jí její štíhlý ruce sjížděly z mýho krku přes prsa, kde se na chvilku zastavily a já si řikal - hlavně ať necejtí, jak mi z ní rychle buší srdce - polohlasem mi řekla: "Děkuju". Moje pravý ucho bylo z toho jednoho slova v sedmym nebi. "-ni zač", na nic víc jsem se v tu chíli nezmoh. Ještě chvilku jsem si na sobě užíval její dlaně a teprve když se mě uplně pustila, nechal jsem jí vyklouznout z rukou, kterýma jsem ji až do teď držel kolem pasu. Jo, na některý věci asi člověk reaguje jako puberťák až do poslední funkční žlázy. Od chvíle, kdy se "moje" nová láska otočila zpátky k chlapovi s kostkovanýma kalhotama, jsem ho opravdu přestal mít rád... Moje myšlenkový pochody, jak se ho zbavit, přerušila celkem ohlušující rána. Na další startující modul to přišlo nějak brzy... To samý si mysleli asi všichni, co se teď dívali směrem, odkud rána přišla. Se zakloněnýma hlavama a křenícíma se ksichtama všichni s úžasem sledovali, jak se k zemi snáší hořící modul, kterej zasáhnul meteorit tentokrát opravdu o něco větší než masová kulička. K zemi padaly kusy plechu a lidskejch těl. Zvláštní je, jak se na to lidi rádi dívaj. Konflikty, dramata, bouračky... Vždycky se najde někdo, kdo se na to rád podívá. Kdyby ještě fungovaly nějaký televize a lidi, který by na ně koukali, tak by tohle byla opravdu bombastická zpráva do televizních novin v půl vosmý. Když na ruiny, který ještě nedávno byly národní knihovna, dopadly s rachotem poslední kusy železa, zmocnila se lidí panika, kterou ještě umocňovaly z nebe rychle se přibližující čoudící koule. Na startu byl připravenej další modul a lidem právě došla trpělivost a pud sebezáchovy nastartoval poslední zbytky energie a kuráže. Ti, co byli nejblíž vstupní bráně , možná ani sami nechtěli, ale davy za jejich zádama je prostě a jednoduše natlačili přes ostrahu a masa z lidskejch těl se cpala do oplocenýho areálu a měla namířeno k modulu, kterej teď pro stovku nejrychlejších představoval možná poslední cestu k záchraně holýho života. Počáteční odhodlání dostat se dovnitř vystřídal naprostej zmatek a šok. Asi pětičlená skupinka sprintující směrem k startovací rampě neuběhla ani deset metrů a celkem přesně mířená a krátká salva z empé pětek ostrahy ukončila jejich běh za záchranou života. Kdysi jsem se opravdu divil, jak mohli číňani střílet do svejch vlastních lidí, sanitky s doktorama, do nevinnejch při potlačování demonstrace na Tien an Menskym náměstí v osumdesátymdevátym. No a teď vidim, jak tu vojáci s klidem pokropěj vlastní lidi, jen proto, že maj rozkaz od nějakýho zevláka, kterej je už dávno někde v klídku a bezpečí. Vstupní brána se teď dokonale zablokovala. Někdo chtěl dovnitř, někdo ven. Z celýho areálu se sbíhali securiťáci, aby pomohli těm u brány zarazit šílenej dav nepřemejšlejících lidí.

V takovejch chvílích jsou jen dvě možnosti. Buď se tomu poddat a nechat se semlít okolnostma, nebo v klidu vymyslet cestu ven. Chvilku jsem se rozhlížel okolo sebe jestli něco neuvidim. Jestli mě něco nenapadne. Jediný, co jsem vykoukal bylo utvrzení, že přelejzat plot není dobrej nápad. Pár lidí se odhodlalo a zkusilo se vrhnout na plot. Elektrika zafungovala spolehlivě. Ohlížím se dál a přemejšlím , co udělám. Jsou věci, který jsou daný. Tady to jde do kopru. Spořádanej systém opouštění planety selhal. Za plotem je cesta pryč odsud. Modul je připravenej k odletu a čas do startu utíká. Autopilota nějakej zádrhel u brány asi nevzrušuje. Aneb jak se řiká: "Kdo nesedí, nejede." Takže musim vymslet jak se dostat přes plot. Zase se rozhížim a začínám si myslet jestli to není trochu zbytečný, protože to zatim k ničemu neni. Ale právě o tom to je. Uvědomit si, co vlastně člověk chce. Proč dělá věci, který dělá. Kvůli čemu. Kvůli komu... A najednou mi to došlo. Barbína! Otočim se směrem, kde jsem naposled zahlíd "svojí" slečnu a jejího chlápka. Seděla na zemi vedle svýho kufru. Chlápek nikde. Kouknu se líp a vidím, že brečí a z nosu jí teče krev. Jak k ní jdu, zahlídnu dál v davu chlápka jak mává nad hlavou taškou v jedný ruce a věřte tomu nebo ne prachama v druhý ruce... Něco huláká na ochranku za plotem. Musí se nechat, že to alespoň zkusil. Když už se těm prachum podřizoval celej svět, tak by třeba mohly fungovat i teď. Nemám chuť sledovat, jestli mu to vyde nebo ne. "Co se stalo?", ptám se teď už pravděpodobně svý slečny a klekám si k ní. Ten nos není zas tak hroznej. Asi v tý strkanici jednu koupila. "Nevim...", souká ze sebe. "On... On mě tu nechal..." Tim líp - řikám si v duchu. "Pojď!", beru jí za ruku a pomáhám jí vstát. Trochu si připadám jako Michael Dougles v Honbě za diamantem, když se jí ptám, jestli má v tom kufru něco cennýho. Když zavrtí hlavou, otvírám ho a vysypávám z něj pár oblečků, nějaký knížky a taštičku asi s těma kosmetickejma věcma, bez kterejch žádná správně ženská nikam nevyrazí. Chvilku na to visí kufr přes plot jedním víkem na jednu a druhým víkem na druhou stranu plotu. "Nedotýkej se plotu!", říkám jí tónem jakym matka nabádá svý malý dítě, aby nešahalo na horkou žehličku... Zvedám jí zezadu pod pasem a když mám pocit, že víc připravená nebude, vší silou jí vysílám přes kufrem izolovanej plot na jeho druhou stranu. Naštestí si nás nikdo nevšímá. Čumilové alespoň jednou odváděj dobrej skutek a nekoukaj, kam nemaj. Ozvalo se tlumený vzdechnutí, jak dopadla na za plotem na tvrdou zem. Když se kácí les, lítak třísky. Povzbudim se dalším příslovim - odvážnému štěstí přeje - a vrhám se na kufr a sápu se přes něj za svojí slečnou...


Povídka I - část II
autor: David "Drakeus" Lottmann

…žuchnu sebou do prachu za plotem, vedle MÉ vykulené slečny. Musím říct, že opravdu vypadá dobře i s obličejem zaprášeným od toho marastu, ve kterým se teď válíme. Nevím proč, ale myslím že by vypadala skvěle i s obličejem od hnoje. Z přemejšlení mě vytrhne zaštěkání empé pětek. „Kurva, viděli nás“ proletí mi hlavou. „Tak jo, teď to vypadá na běžecký závody“ chystám se upozornit MOU slečnu, než ale stihnu cokoliv udělat, cítím její ruku na svém rameni. „Vypadá to, že si nás nikdo nevšiml.“ zašeptala. „Co?“(Mayere, Mayere nic inteligentnějšího tě nenapadlo, viď?). „Myslím, že teď mají dost svých problémů.“ a bradou ukazuje k hlavní bráně. Jakékoliv moje myšlenky přerušila další salva z empé pětek. Vypadá to, že si teď securiťáci užijou trochu toho pravýho, nefalšovanýho Pekla. Dav už pozřel těch pár vojáčků, co se snažili zadržet je před vstupem na “ARCHU“. „Hehehe…na archu“ říkám si tak pro sebe, no ono to tak vlastně skoro bylo. Jediný rozdíl byl v tom, že tady se nebralo od jednoho druhu po páru a samozřejmě se neprchalo před povodní, i když konec taky přicházel z oblohy.

„Co budeme teď dělat?“ vytrhl mě z filozofování hlas špindíry vedle mě. „Zkusíme se dostat do modulu, co jinýho? Já tady nehodlám shnít!“ skoro jsem odsekl. Začínám přemýšlet, jestli jsem se s tou pipkou přece jen nesekl. „Zvedej se, prubneme to támhle za ty šutry“ ukázal jsem na osamocenou hromadu kamení asi 150metrů od nás:“Budeme se tam muset dostat nejlíp bez povšimnutí“. Myslím, že by to nemělo bejt dvakrát složitý, vzhledem k tomu co se děje u brány. Chaos.

Jediný slovo, vystihující situaci u brány. Na jedné straně vojáci, bránící kdoví proč vstup na nástupní plochu, na straně druhé pár zoufalců, kteří se snažili, ozbrojeni zbraněmi padlých securiťáků, prostřílet si cestu k životu. A aby toho nebylo málo, mezi těmito dvěma tábory pobíhali, jako slepice, ti šílenější lidé, kteří se rozhodli dostat za každou cenu do modulu. Pud sebezáchovy u nich už zcela zřejmě nefungoval, protože normální člověk by sebou praštil na zem a čekal než si to mezi sebou ty dvě skupiny vyřídí. Jenže čas je to, co tu hrálo proti všem.

Masové kuličky z nebe o sobě daly zase vědět a Zemi zasypal další příval. Střelba aspoň na chvíli utichla, vystřídali je výkřiky nešťastníků, kteří byli vyvoleni k cestě na Onen svět. Musím říct, že cesta na Onen svět byla v tuhle chvíli jednodužší… Sprška meteoritů zabubnovala do pláště modulu. Jakoby všichni čekali na to, co se stane. A nestalo se nic. I když ne tak docela. Myslím, že kdyby myšlenky mohly svítit, byla by tahle oblast rozzářená jako slunce. Mozek šrotoval každýmu a zabubnování meteoritu o plášť záchraného modulu tohle šrotování ještě urychlil. Kdo nesedí, nejede!!! A když nebude do čeho…jakoby to došlo všem najednou. Mohl to být poslední modul, který opustí tuhle zuboženou vyčerpanou planetku. Jakoby tohle byla poslední možnost zajistit si právo na život.

Masa lidí se dala do pohybu. Vojákům asi taky došlo, že i pro ně to může být poslední možnost jak odtud vypadnout, rozkazy nerozkazy. Navíc postavit se teď té odhodlané mase lidí, bylo jako chcát proti větru…nakonec to stejně odnesete sami. A tak všechno co mělo nohy sprintovalo k záchranému modulu. Všechno kromě nás…Kouknul jsem na SVOU slečnu, její pohled byl jasný teď nebo nikdy. Od modulu nás dělilo tak 500metrů písku a tak 200metrů asfaltu. 700metrů ke spáse. „Jdeme na to“zařval jsem. Drapl ji za ruku a sprintovalo se.

Pokud by měl modul pilota, asi by byl kurevsky překvapenej. Já bych teda rozhodně byl, vidět dav pološílenejch lidí jak si ke mně razí cestu mezi spálenýma nebo částečně ohořelýma kusama lidských těl, které byli spolu s pokroucenýma a ohořelýma částma modulu, co se před pár minutama snesl k zemi, rozházeny po celé ploše kolem nástupní rampy. Nejsem žádnej cimprlich, ale když je něco síla uznám to. A tohle síla byla. Bylo vidět, jak se většina snažila nedívat se na to Peklo kolem, jak se snažili nevnímat tu hrůzu. Nebyl tam ale nikdo, komu by se hlavou, aspoň na sekundu, nemihla myšlenka: „Když se to stalo jim, proč by se to nemohlo stát nám“. Pud sebezáchovy byl ale silnější, navíc tohle byla nejkratší cesta.Čas na hledání jiné, by taky mohl být zbytek času vašeho života.

Já a MOJE slečna jsme taky běželi. Běželi o život. Musím uznat, že nejsem zrovna ve formě. Nevnímal jsem pálení v plicích ani píchání v boku a škubavou bolest ve stehnech, jediný na co jsem se upnul, byl ten černej obdélník na trupu modulu. Ještě tak 100metrů po písku a 200 po asfaltu. 300metrů k oáze. 300metrů ke spáse. 300metrů k životu. „KURVAAAAfix….doprdeleeee“slyším za sebou. Otáčím se, ale nepřestavám běžet, už jsem na pevné zemi. Nohy mi ale tuhnou tím co vidím za sebou. Moje slečna, MOJE nádherná slečna leží v písku. Nejsou jí vidět nohy od kolen dolů. Písek kolem ní tvoří smrtící trychtýř. Ona se ale nehodlá vzdát, hrabe rukama a snaží se z toho dostat. Nedaří se. „Pomoz mi, prosíííím“naléhavost těch slov mě probrala. „Už se ani nehni“. Tady nešlo o tekutý písek, s tím jsem se už setkal, to by neměla moc šancí, tady se pod ní prostě jen propadl strop. Pod vrstvou písku byly totiž, v podzemních betonových hangárech, poschovávány zásoby paliva, náhradní díly na moduly, prostě takový to klasický harampádí, který najdete na každé vojenské základně. Samozřejmě, jako všechno na téhle zpropadené planetě, nahlodalo počasí i betonový podzemní kryty. Ty se začínaly pomalinku drolit, místy propadat, ale kdo by se o to staral, když planeta jde do kytek. Pozdě mi došlo, že pobíhat tady je jako pobíhat v minovým poli. Pokud by se propadla, pád do 30metrové hloubky by se o ni jistě postaral. To bych teda nepřál nikomu. No možná pár lidem jo.

Každopádně teď to chce rychlost. Sundávám pásek, na zem padají všechny ty nezbytnosti kterýma jsem se vybavil. „Chytej a pořádně se drž!“-„Klouže to!“křičí na mě MOJE slečna. „Sakra, omotej si to kolem zapěstí, líp se chytneš!“ –„Můžeš!“skoro hysterickej výkřik mě nakopává. Začínám tahat, jenže se nemám za co chytit, sakra. Rukou mlátím kolem sebe snažíc se najít v písku něco, čeho bych se mohl chytit, za co se zapřít. Jenže tady nic není, sakra! Prsty prosívám písek „Bože aspoň malej kořínek“ (haha Mayere vždyť tady už několik let nevyrostl ani kaktus, tak kde by se tu vzal kořínek?) „HA…“prsty si rozdírám o kus kamene schovaný v písku. Cítím, jak se mi ostrý hrany kamene zařezávají do dlaně a prstů, ale držím. Držím a táhnu…a MOJE slečna je za pár chvil zase na mě. Dnes podruhé. Ležím na zádech, srdce mi buší, kdoví jestli jen námahou. „Já..já…promiň a děkuji“. Cítím její dech na své zarostlé a teď i špinavé tváři. „Zase jsi mě zachránil“ a její polibek je intenzivní jako kopanec do koulí…a mnohem příjemnější. „-ni zač“ na nic jinýho se v tudle chvíli nezmůžu…zase. Její vlasy mě šimrají v obličeji a na krku, jsem jako v sedmém nebi.

„Vypadá to, že to asi nestíháme.“ 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 a BUM, vítejte zpátky na Zemi. „-Co?“převaluju se na břicho a koukám. Jak už jsem řek‘: „Pokud by měl záchranej modul pilota, asi by byl kurevsky překvapenej.“ Modul ale řídil automat, všechny moduly na orbitu sbírala matka. Mateřská loď samozřejme. Odlety byly plánovány v časových intervalech, protože nikdo nevěděl kolik lidí se bude vlastně evakuovat. Zdálo se to jako dobrý nápad, koneckonců pro ty poslední taky jediná šance. Nikdo nebude zbytečně plýtvat pilotama na odvoz nějakých chudáků, kteří byli valné většině tzv.“vyšších lidí“ úplně ukradeni. Oni už byli za vodou, ve svých soukromých lodích shlíželi na konec Země jako na nějaký film.

Takže odlety byly nastaveny automaticky a protože na nástup lidí zatím vždy někdo dohlížel, nebyl důvod nějak plašit. Až do teď. Modul poslušně čekal, lidi se do něj jako o život soukali ačkoliv už bylo jasné, že se tam nevlezou. Lidé se stále valili mačkali, slabší byli vystrkováni silnějsími, starší mladšími. Jen silní přežijí, teď to byl zákon přírody, který převzal instinkty lidí. Slabší končili na startovací ploše cca 10metrů pod nástupní plochou, silnější měli místo na cestě za životem. Pak se ozvalo –tssssss- a automatika začala zavírat nástupní plochu. Do lidí jako když střelí, kdo mohl skákal na plošinu v blahovém přesvědčení ze snad ještě stihnou nastoupit, že se někdo smiluje a udělá jim místo. Do teď nevím co si sakra mysleli? Že by se mohli držet a odletět? Některým to došlo dřív, jiným to došlo až když jim plošina drtila ruce, nohy nebo rovnou půlila těla o trup modulu. Jakmile se rampa zavřela, vypadalo to, jako by ze sebe modul setřepal nějakej obtížnej hmyz. A ten hmyz odpadával zanechávajíce za sebou šarlatové podpisy na trupu lodi, aby o několik metrů níže udělali krvavou tečku za svým životem.

Síla…když je něco síla, tak to uznám. Já i MÁ slečna jsme fascinovaně hleděli na to krvavé představení. Na jedné straně jsme to chápali na druhé nám bylo jasné že nebylo jiné možnosti. I nám docházelo, že jsme asi propásli životní příležitost. Pak přišlo vyvrcholení.

Siréna začala řvát, jáma pod tryskama se naplnila dusíkem. Zážeh. Exploze odlepila modul od země. Málem jsem uvěřil, že to vyjde. „Zdrháme“jediný na co jsem se zmohl „dělej musíme odtud co nejdál“. A zase jsme běželi a běželi jsme mnohem rychleji než k modulu. O vteřinu později přestal modul stoupat a vypadalo to, že se ve vzduchu zastavil. Pak si to namířil zpátky k zemi. Možná tu už nic nefungovalo, ale gravitace bohužel pořád. Automatika nějak zkoušela vyrovnat čumák a modul sebou křápnul na břicho. Ozvalo se uši trhající skřípění plechu o asfalt, všude dým a jiskry. Z trupu se začaly odlepovat první kusy plechů, u trysek už skoro žadné oplechování nebylo, všude pršelo palivo. To co pak následovalo bylo jako když házíte kamenem po vodní hladině. Záchraný modul se odrazil od startovací plochy a namířil si to do nejbližší budovy. Ubikace vojáků. Ti chudáci asi ani nevěděli co se stalo a odkud že to přišlo. Budova explodovala a kusy betonu a ocele se rozletěla do okolí, šťastnější vojáci zemřeli hned. Ti méně šťastní vybíhali hořící z budovy na plochu a v divokých tancích se zkoušeli uhasit.

Záchraný modul se trochu zbrzdil, ale přikrmovám palivem se nakonec dostal přes budovu až do písčité oblasti za startovací plochou. Těch pár sekund co tam stál mi přišlo jako věčnost…okolí ztichlo jakoby se vše chtělo soustředit jen na to co musí přijít. Exploze. Celý modul zmizel v modravém plameni, který na chvíli snad zmizel, aby se pak objevil a oslnil svým příchodem celý svět. Výbuch rozmetal modul snad do okolí půl kilometru a na jeho místě zůstal pouze začouzený kráter. Modul jakoby se rozplynul. No aspoň to bylo pro ty chudáky rychlý pomyslel jsem si…a opřel se zády o skálu za sebou. Sice skoro hluchý, ale za to šťastný že žiju jsem se podíval na SVOU slečnu…


- - - Nyní se děj rozdělí do dvou možných pokračování... První naváže s tím, že se "hlavním hrdinům" podaří opustit Zemi. Alternativní pokračování (druhé) se bude odehrávat s tím, že oba zůstali na Zemi... Pokud máte zájem přispět svojí troškou do mlýna, napište na redakce@novykomiks.com. Jakmile budou pokračování zadána, objeví se zde zpráva, aby se autoři svými příspěvky "nepřekrývali".